Egon Tobiáš
Prachař, Fajt, Nebeský
„Každé šílenství ještě nutně neznamená pro člověka zlo.“  Herec David Prachař s režisérem Janem Nebeským ve své alternativní tvorbě sleduje linii velkých postav evropské literatury a staví je do konfrontace se zásadními uměleckými tématy. Hamlet part II (realizovaný v roce 1998 v divadle Komedie) zjišťoval možnosti spojení textu a pohybu, Pessoův Faust v Neúplném snu (uváděném studiem DAMÚZA od roku 2007 v experimentálním prostoru Roxy/NoD.) se zabýval tématem divadla jako takovým a nyní přichází čas na konfrontaci s výtvarným umění. Konkrétně s cyklem grafických listů na téma Don Quijote Bohuslava Reynka.
Již ustálený inscenační tým přizval ke spolupráci dramatika Egona Tobiáše a do hudební části kytaristu Joe Karafiáta, známého především z kapely The Plastic People of The Universe.
„Když ti spadne na hlavu kámen, je to opravdové zlo; ale ostatní věci, jako například hanba, ostuda, výtky a pomluvy, škodí člověku jen natolik, nakolik si jejich škodlivost uvědomuje.“
Nekončící cesta krajinou fantazie
Premiéra proběhla 27. října 2010 v experimentálním prostoru ROXY/NoD.
Pavel Fajt byl za hudbu k inscenaci Nod Qujite nominován na Cenu Alfreda Radoka 2010.
NoD Quijote byl nominován na Cenu Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu.
Inscenační tým:Napsal: Egon Tobiáš na základě textů Miquela de Cervantese a skutečné události
Režie: Jan Nebeský
Hrají: David Prachař, Lucie Trmíková, Pavel Fajt, Joe Karafiát
Hudba: Pavel Fajt
Výtvarná spolupráce: Petra Vlachynská, Ivana Kanhäuserová
Dramaturgie: Kateřina Šavlíková
Produkce: Tereza Sochová (Studio DAMÚZA)
Technická produkce: Jan Bubal (Studio DAMÚZA)
Inspice: Tereza Roušalová 
Napsali o nás: NoD Quijote osvědčeného týmu Nebeský, Prachař, Trmíková, Fajt je jako abstraktní obraz – divák se může nechat volně unášet svými pocity, asociacemi, emocemi. Vnímá kompozici a energii. Ostatně ne nadarmo je tu tentokrát tématem výtvarné umění. Nekončící cesta krajinou fantazie
... Paradoxy a zákonitosti tvorby jsou totiž stále stejné, ať jde o herectví nebo o výtvarné umění.
... Po Hamletovi (Hamlet part II) a Faustovi (Neúplný sen) došlo na rytíře smutné postavy a opět vznikl experimentální projekt na pomezí pohybového divadla, činohry, výtvarné a hudební performance. NoD Quijote, jak se nová inscenace jmenuje, až rozmarně hýří originálními nápady, improvizacemi, rozličnými extempore.
...
Kompozice, energie, hudba i rytmus Inscenace se zprvu jeví jako cosi nespoutaného, ale brzo divák objeví, že je pečlivě zbudovaná a drží styl. Je to ten druh produkce, který se dá vnímat nezatíženě s naprostou svobodou asi jako abstraktní obraz
...
Je zbytečné za každou cenu hledat pevný bod nebo se domáhat srozumitelnosti za každou cenu – je to lekce z čisté divadelnosti. A David Prachař ji také umí až virtuózně vyvolávat z libovolného zdroje i téměř z ničeho. ...
...
Další rovinou téhle vrstevnaté podívané je hudba a rytmus. Pavel Fajt sedí na svém hudebním nástroji obkročmo, je to funkční kombinace koně a bicích, která by mohla klidně někde stát jako kinetická plastika. Fajt je bosý a oblečený v bílé kimono – koně rozjíždí houpavým pohybem, dupe na dřevěné pedály.
...
Je to dada svého druhu, podivný sen. Může to ale být i dobrodružství v laboratoři, na španělských pláních nebo v Petrkově a v NoD – to vše mají v rukou dva herci a dva muzikanti. Odhadnout míru improvizace u každého představení je nejspíš nemožné – i to je lákavé.Ta spousta obrazů a významů, které lze různě vykládat, má velké kouzlo, ale pro recenzenta je dost fuška tenhle nápor imaginace zpracovat, Je to nefalšovaná cesta krajinou fantazie, kterou každý z nás putuje po jiné trase. Lidové Noviny – 8.11.2011 - Jana Machalická
NoD Quijote je malý divadelní zázrak, který se podařil nesourodým umělcům
Inspirace vychází z quijotovského tématu, veršů a života Bohuslava Reynka a také z osobních zkušeností všech zúčastněných.
Nejde tu o nic menšího než o lidský čas, jak plyne mezi zrozením a smrtí, plný důležitých i směšných každodenních rituálů a quijotovské touhy vyrvat svůj život všednosti. Vypráví se tu o velikých činech stvořených fantazií, o stáří, síle poezie, hudby a smíchu.
...
Jsme taky v magickém prostoru umění a poezie. Je to prostor (s)tvoření, zrození i smrti. Sem patří i láska, která má sílu vzkříšení, což ke konci demonstruje pohledná "vdova" Trmíková s apartním kloboučkem tancem nad "mrtvolou" Prachaře, svého k smrti vyčerpaného muže.
To všechno by nebylo bez hudby, která dává inscenaci rytmus a dech. Pavel Fajt cválá (jako rytíř i jako sám čas) na dřevěném koni...
Ihned.cz
Být Quijotem ve své vsi
Tým, který se sešel při přípravě inscenace NoD Quijote, je zárukou, že diváci uvidí něco „tak trochu jiného“.
Režisér Jan Nebeský a dramatik Egon Tobiáš patří ke stálicím na hvězdném nebi „podivného“ českého divadla a obdobné renomé mají i oba zúčastnění hudebníci – bubeník Pavel Fajt a kytarista Joe Karafiát. David Prachař je zase příkladem obojživelného herce,
...Dlouhé minuty se hraje v lehkovážném tónu, publikum se směje, chvílemi se dokonce může zdát, že už je legrace trochu moc nebo že je až příliš prvoplánová – a najednou se z ničeho nic vyloupne působivý obraz, který vše pootočí, atmosféra ztěžkne a dění dostane úplně jiný smysl.
...
.. ve finále spustí tradiční blues, přidá se expresivní zpěv Lucie Trmíkové, saxofon Davida Prachaře – a po chvíli vše plynule přejde do vášnivého flamenka.
To však následuje tak trochu jako přídavek po nejpůsobivější scéně celého večera, jedné z těch, kvůli kterým je režisér Nebeský považován za jednoho z mála skutečných divadelních mágů. ...Lucie Trmíková Noda pomalu a pečlivě pokrývá „vařenými“ listy knih tak dlouho, až úplně zmizí, splyne se svými romány. Je to vlastně docela jednoduchá scéna, přesto je natolik působivá, že zpětně vyváží všechny jednoduché žertíky se slepicemi nebo s rukou skřípnutou do dveří.
Je zkrátka příjemné vidět divadlo, jež se navenek tváří jako nezávazná legrácka, ale má hlubiny. Mnohem častěji to totiž bývá naopak.
Respekt 14. 11. 2010 19:50 - Vladimír Mikulka Autor je redaktorem Divadelních novin. |
